...kdysi, před Velkou Katarzí jsem měl spoustu různých teorií na kde co. Někdy fungovaly jednotlivě, někdy ve skupinách. Ale opustil jsem je. Jedním z "poznatků" nebo jak to pozorování nazvat bylo, že "svět" k nám promlouvá pomocí "indícií". Pseudonáhodných zástupných symbolů, odkazů a náznaků. Většině z nich si nikdy nevšimneme, prostě si je s ničím nespojíme nebo je vůbec nevnímáme. Jsou tak nenápadné, jako např. ručička hodin, ukazující na některý předmět nebo obraz přesně ve chvíli, kdy si v hlavě pokládáte nějakou otázku. A pokud byste si takové indicie všimli a propojili se svou otázkou,a cílem, na který ručička ukazuje, tak se třeba nějak rozhodnete. No, ale nikdy nebudete mít možnost si své rozhodnutí ověřit, protože se nelze vrátit a rozhodnout se jinak.
Vlastně je to takové puzzle, které nikdy neuvidíte složené. Stejně, jako to naše poslední, které jsme už nedokončili a stále leží ukryto v rozkládacím stole, možná, že už "navždy". Je na něm Kavárna v noci, od Vincenta Van Gogha.
O víkendu jsem šel téměř jako každý víkend "kolem lesu" - takový ten můj třináctikilometrový lesocour. A na jednom místě, opřený o strom, ležel rozlámaný rám a z něj vypadlý obrázek... ze všech těch milionů obrázků a miliard fotografií, co jich na světě je... tam ležel obraz Kavárny v noci. No, už mě moc nezajímá, co se mi "svět" snaží sdělit, ale intenzivně jsem si vzpomněl na "kdysi".
