Poslední dva dny si přehrávám v mysli vzpomínku na horké, opravdu horké letní dny. Takové ty dny, kdy slunce pálí tak, že se na loukách dělají bubliny horkého vzduchu a ty stoupají k nebi. Na dřevěných plotech horkem praská barva a to dřevo tak zajímavě voní. Jsou slyšet cvrčci a bzučení hmyzu, jinak jen zaševelí pár stonků trávy, když se bublina vzduchu odlepí od země.
A nejvíc mě na té vzpomínce uchvacují barvy. V takových letních dnech jsou odstíny takovým divným způsobem posunuté, přesto, že je jasné světlo, je vše tmavší a takové jakože hlubší…
