Jednou z nejtěžších věcí v životě (mimo vyrovnání se se ztrátou těch, které máme rádi), je umět a dokázat se zbavit lidí, kteří nám život víceméně jen znepříjemňují nebo znepříjemňovat začali.

Možná, jako INFJ typ, mám oproti jiným typů jednu funkci “navíc”, která v tomto směru trochu pomáhá, a to je tzv. “Door slam”. Umím/e prásknout dveřma, když pohár přeteče. A ty dveře se už nikdy, nikdy neotevřou (alespoň tedy u mě).
Pořád to ale neusnadňuje to rozhodnutí, opustit, nebo se prostě “přestat stýkat” s tím, kdo nám do života přináší potíže. Někdy si na ty lidi vzpomenu, říkám si - že bych napsal? Zavolal? A pak si vzpomenu na důvody, proč to neudělám.

Za pár dnů má narozeniny bývalý kamarád, se kterým jsem v podstatě jako školák strávil každé prázdniny. A i pak, když už jsme byli dospělí a měli rodiny, jsme si sem tam napsali, zavolali. A pak přišel Covid, a naše názory se ocitly na opačných stranách pomyslné “názorové barikády”. Nezbylo, než smutně toto celoživotní kamarádství ukončit, protože lidi s podobnými názory ve svém životě prostě mít nebudu.

Asi nejsem vůbec sám, komu události posledních let pošramotily vztahy i s blízkými lidmi, jen je to prostě těžké. Udělat tu “tlustou čáru”. Holt, ideály, podle kterých jsem vnitřně nastavený, bohužel jiné řešení neumožňují.